O mně
Jmenuji se Adam a jsem peer.
Když jsem tohle slovo slyšel poprvé, bylo to až při výběrovém řízení na tenhle projekt. Do té doby by mě vůbec nenapadlo, že něco takového existuje – a že by to mohlo dávat smysl. Přitom už dávno předtím jsem si s lidmi kolem sebe povídal o těžkých věcech, poslouchal kamarády, kteří se necítili dobře. Jenže být peerem není jen o tom umět naslouchat. To, co dělám teď, stojí na mé vlastní zkušenosti s duševním onemocněním – právě ta mi pomáhá opravdu rozumět, co druzí prožívají, a nabídnout jim něco víc než jen slova útěchy. A hlavně vím, že na to nejsou sami.
Moje očekávání a obavy
Když jsem se do projektu zapojil, měl jsem spoustu otázek. Má moje zkušenost vůbec nějakou hodnotu? Budu umět pomoct? Nebo spíš uškodím? Přiznám se, že jsem si i kladl otázku, jestli jsem „dost nemocný”, abych mohl být peerem – což teď zpětně vidím jako nesmysl. Tehdy mi to ale vrtalo hlavou. Moje největší obava byla, jestli zvládnu stát před třídou, mluvit před lidmi a nezaseknout se.
Naštěstí jsem zjistil, že nejsem sám, kdo má podobné pochybnosti. A že být peerem není o dokonalosti, ale o sdílení a porozumění. Na začátku jsem netušil, že peerování mě posune nejen v tom, jak se cítím při veřejném vystupování, ale že se díky němu i já sám začnu dívat na svůj příběh jinak – s větším nadhledem a přijetím.
Co pro mě znamená být peer?
Být peer znamená být oporou. Být někým, kdo nesoudí, ale naslouchá. Kdo nabízí porozumění a sdílí svoji zkušenost tak, aby v ní mohl někdo jiný najít kousek naděje pro sebe. Zároveň to ale znamená i neustálý osobní růst – učit se, rozvíjet se, přijímat nové pohledy.
Když se dnes ohlédnu zpět, uvědomuji si, že peer podpora by mi pomohla už na střední škole. Vím, jaké to je, když se třída rozdělí na skupiny a některé lidi to nechá úplně na okraji. Vím, jaké to je, když se cítíte divně jen proto, že reagujete jinak než ostatní. Pamatuji si spolužáky, kteří se pod tlakem školy, rodiny nebo okolí zhroutili – a nikdo jim nepomohl. Kdyby tehdy existovalo něco jako peer podpora, možná bych se necítil tak osaměle, možná bych si dřív našel někoho, kdo by mi řekl, že v tom nejsem sám. A nejspíš bych i já sám dříve pochopil, že není ostuda říct si o pomoc.
Lákací text, abych scrolloval dál a přečetl si o zkušenostech jiných
(Div_ný) workshopy
Poprvé jsem na div_ným workshopu jen poslouchal. Chtěl jsem vědět, jak to funguje, jak studující reagují, co se vlastně děje. A překvapilo mě, jak bezpečný prostor se podařilo vytvořit. studující byli zapojení, otevření, sdíleli, co pro ně bylo důležité. Nebylo to vždy snadné – viděl jsem, že některé příběhy otevírají staré rány, ale zároveň jsem viděl i to, že se o nich konečně mluví.
Později jsem už workshopy vedl. A zjistil jsem, že studující mají často o duševním zdraví větší přehled, než bych čekal. Mluvili o sebepéči, o úzkostech, o tom, co jim pomáhá, a já si říkal, že kdybych tohle slyšel na střední škole já, možná bych si některé věci uvědomil dřív.
Jak by školy mohly lépe podporovat duševní zdraví?
Z pohledu mě jako studujícího-peera chybí ve školách spousta věcí. Především proškolení pedagogů o duševním zdraví – aby sami uměli se studujícími mluvit o psychických potížích a nebáli se toho. Hodně by pomohlo, kdyby školy měly stálého školního psychologa, který by byl dostupný nejen v krizích, ale i preventivně.
Zároveň by podle mě bylo skvělé, kdyby školy měly více bezpečných prostor, kam by studující mohli zajít, když jim není dobře- Takové klidné místnosti, kde si můžou na chvíli odpočinout. A celkově bych si přál, aby se duševní zdraví a psychohygiena staly běžnou součástí výuky. Třeba jako speciální předmět, nebo alespoň v rámci třídnických hodin.
A v neposlední řadě, je potřeba více prostoru pro otevřenou diskuzi. O šikaně, o stresu, o vztazích, o strachu z budoucnosti. Pokud se o těchto tématech nebude mluvit, nic se nezmění.
Co mi peerování dalo?
Doporučil bych peerování?
Jednoznačně. Protože peer není terapeut, není učitel, není odborník, a právě proto má jeho příběh sílu. Studující v něm vidí někoho, kdo prošel tím, co oni třeba právě teď zažívají. A vědět, že v tom nejste sami, může být někdy ten největší krok k tomu, abyste hledali pomoc.
A co vy? Dali byste peerování šanci?
Přečtěte si příběh Sáry, jaké je to být peerkou na blogu webu Studentské otazníky.