Učitelka

Přejít na:

O mně

Jmenuji se Jana a jsem učitelka. A taky výchovná poradkyně.

Na střední škole učím už téměř deset let. Mladým lidem nezávidím – tlak ze strany rodičů, školy, sociálních sítí… Musí být neustále in, cool, online – a já nevím, co ještě.

Snažím se držet krok, vzdělávat se a přinášet do školy nové přístupy. Věřím, že škola má být bezpečným místem, kde se nerozvíjí jen intelekt, ale i sociální dovednosti a duševní odolnost.

Jako výchovná poradkyně řeším každý den trable svých studentů. A z některých mi bývá úzko – třeba, když vím, že potřebují odbornou pomoc, ale nedostane se jim jí včas. To sama změnit nemůžu. Ale můžu zprostředkovávat prevenci, která má smysl.

Jak jsem se dostala k peerování

Když mě oslovili s projektem Peer 2 Be, souhlasila jsem hned. O peer programech jsem slyšela a jejich princip mě zaujal. Jednou jsem na konferenci viděla dva vysokoškolské peery, kteří otevřeně mluvili o své zkušenosti s duševním onemocněním. Byli profesionální, srozumitelní – a hlavně autenticky upřímní. Říkala jsem si, jak by na takový příběh reagovali naši studující.

U nás ve škole jsme zkusili přednášky a debaty s odborníky, nejvíce však mezi studujícími rezonovalo setkání s peery.

Obavy kolegů

Vedení školy mě podpořilo. U některých kolegů to bylo horší:

  • „Ten peer mluvil o sebepoškozování? No jasně, ještě jim dá návod, jak to dělat pořádně!“
  • „Tranzice? To je akorát navedou na takovéhle nápady!“
  • „Tak mladí a navíc psychicky nevyrovnaní lidé? To nadělá víc škody než užitku!“

Překvapilo mě to. Dnes už vím, jak bych na podobné pochybnosti reagovala. Peerování není o „návodu na problémy“. Je o sdílení zkušeností a vytváření bezpečného prostoru pro diskuzi.

Jak workshop probíhal?

Ve třídě se uskutečnil Div_nej workshop – ten staví na peerování v oblasti duševního zdraví, destigmatizace a prevence. Přišel studující vysoké školy – peer – a lektorka, psycholožka. Peer se podělil o svůj příběh. Jak mu deprese zasáhly do studia, vztahů i práce – a jak se učil zvládat těžké chvíle.

Jeho odvaha mě i studující inspirovala. Otevřeně mluvil, nic nezlehčoval ani nedramatizoval. Byl tam pro ně, a to i po skončení programu. Jeden žák oslovil peera soukromě poté, co dovyprávěl příběh s tím, že si prochází něčím podobným. Peer ho skvělým způsobem podpořil, nabídl mu několik relevantních kroků a případných kontaktů. To by pro mne opravdu velmi silný moment. Vznikl prostor pro upřímnou debatu.

Co nám peerování dalo?

Studující oceňovali autentický příběh člověka, který byl jedním z nich – skvěle podaný, strukturovaný, bez příkras i bez dramat.  Nebyl to někdo, kdo by moralizoval, dospělák z jiného vesmíru, který je mimo.

Já jako učitelka jsem najednou viděla sílu příběhu a sounáležitosti. Třídu jsem poznala v jiném světle a doslova mi vyrostla před očima. Konečně jsme se na sebe navzájem naladili.

Celá škola získala nový nástroj, jak mluvit o duševním zdraví smysluplně a bez tabu. Najednou jsme se přestali bát mnohem více zapojit samotné studující do procesu řešení problémů, hlavně těch duševních.

Zkuste peerování! Vzájemné sdílení skutečně pomáhá.

Doporučila bych peerování?

Rozhodně ano. Peerování je silný nástroj prevence. Otevírá témata, která jsou osobní a často bolavá, ale dělá to způsobem, který mladí lidé respektují a osloví je. Protože slyší příběh někoho, kdo je jim blízký věkem i zkušeností.

A co vy? Zkusili byste peerování na své škole?

Zpět